Proč a jak se zrodil nápad vydat kuchařku Tak akorát?

 

listopad 2017

 

"Od prosince hledám někoho do bytu, uvolnil se mi pokoj," píše mi můj kamarád Dan jen chvilku před tím, než mi přijde e-mail z Kanady:

 

"Hi Iveta, I have some unfortunate news. I forwarded your application along to the Master of Popular Culture program for approval and they have informed me that they are not running any Popular Culture courses at the Masters level for the Winter term."

 

Ve zkratce - můj plánovaný studijní pobyt v Kanadě se komplikuje a vypadá to, že v lednu nikam neodjedu. Možná je čas říct na pár měsíců ANO Praze.

 

prosinec 2017 - Praha

 

"Jestli tady zůstanu do léta, tak ale musíme něco vytvořit," říkám Danovi a on ani přes moji otravnou urputnost neprotestuje. "Nonstop vařím, ty fotíš," rýsuje se mi před očima koncept kuchařky a odhodlání, že tenhle nápad nezmizí s dopitím otevřené láhve vína.

 

Proč kuchařku? Ne že by šlo o můj životní sen, ta touha se rodila postupně a nejvíc se ozývala vždycky, když jsem držela nějakou veganskou, vlastně jakoukoli kuchařku (a že jich během 2 let brigádničení v knihkupectví bylo dost). Chápu jejich koncept, pestrost a snahu ukázat, co všechno existuje - mě ale mrzelo, kolik lidí to od vaření odradí a kolik z nich má mylnou představu o rostlinné stravě zejména kvůli použitým surovinám. 

 

Chyběla mi hezká kuchařka, co přizná, že když si vaříte doma každý den, nebude to jako z 5ti hvězdičkového hotelu. Chyběla mi kuchařka, která ukáže, že tu polentu pak můžete použít i na 10 jiných způsobů a nemusí vám ležet ve spíži. Svoji kuchařku jsem si představovala úplně jinak. Viděla jsem ji jako autentický deník spíš než svazek dokonalých fotek podle šablony. Nechtěla jsem, aby vypadala jako obrovská bible, ale jako obsáhlá cestovní příručka, kterou vám kamarádka rok sepisovala. Nechtěla jsem zkrátka, aby kvůli mým receptům musel někdo běhat do obchodu pro hromadu polotovarů, ale zvykl si mít doma základní potraviny, využil zbytky a namáčení luštěnin se stalo rutinou.

 

Od té doby jsem si dělala malý průzkum a s každým, koho jsem potkala, na toho jsem nápad vybalila, abych měla jistotu, že kuchařka někomu doopravdy poslouží.

 

Věděla jsem taky, že chci nějak předat to, jak si od svých 12 let vařím já a odpovědět jednou provždy na otázku, jak to stíhám, když mám pořád školu a práci.

 

 

o dva roky dříve 

 

Ležím na jipce a představuju si, do čeho všeho se pustím, až zase naberu sílu. Když tu ležím po druhé, už si nemaluju, že hned skončím se studiem, ale cítím, jak sílí to, co jsem v sobě měla vždycky - jen tak o něčem nemluvit, ale skočit do toho po hlavě, s rizikem a bez jistot. Tenkrát jsem se v tom pěkně plácal a - dneska tuším, co se mi ten karcinom snažil říct, ale marně hledám slova, která nebudou znít jako dokonalé klišé.

 

jaro 2018

 

Píšu článek pro jednu redakci, šéfredaktor kouká na můj foodblog a mluví o tom, že lidi teď začínají vydávat knihy samonákladem. Nadšeně popisuju, že promo si dělají sami díky sociálním sítím a finance získají přes crowdfunding. Chtěl tím říct, že kdybych vydala kuchařku samonákladem, mohla bych napsat seriál - sadu článků krok po kroku.  Přiznám se, že financovat vydání kuchařky skrze hithit by mě tehdy samotnou nenapadlo a znovu bych touto cestou ani nešla.

  

2015 

 

Od ledna bydlím na 6 měsíců ve Švédsku. Nikdy jsem neměla tolik času vařit, fotit a blogovat. Přiznám se, že myšlenka vydat něco i knižně se občas nabízí, ostatně mimo jiné studuju i žurnu a média. Občas si zajdu přičichnout ke knihám v knihkupectví a moc ráda si prohlížím kuchařku, na jejíž titulce je jen silnice někde na venkově a uprostřed ní stojí žena. Ano, je to kuchařka, jen jediná svého druhu - žádné hrnce, pokličky a americký úsměv. Vzpomínka na tyhle momenty ožila o čtyři roky později.

 

2019

Na titulní straně si představuju ilustraci. Moje kamarádka tráví večery tím, že ji navrhuje, já pak obesílám kamarády a tahám z nich názory a rozumy, někde uvnitř ale stejně tuším, že to není ono. Byla jsem přesvědčená o tom, že na titulní straně nebudu já - asi víte, jak to dopadlo.

 

 

83877247_1795660590570876_4983623894133899264_o

 foto: Eliška Slováková 

 

Tak nějak jinak toho nakonec bylo hodně. Byla to škola a jak už to tam bývá, dala bych si spoustu pětek - tolik moc věcí bych dnes udělala jinak. Splnilo se mi nicméně, co jsem si přála - pustit se do něčeho, co mi dává smysl. O tom, co mě práce na kuchařce naučila a jak "Tak akorát" dostalo úplně nový rozměr, o tom zase příště. Brzy napíšu o tom, jak probíhala kampaň, samotné vydání kuchařky a možná prozradím, co všechno jsem nezvládla.